Miroslav Šabata

„Pétépák“ Miroslav Šabata (*13. 3. 1929 - †24. 10. 1989) 

Přibližujeme životní příběh agronoma a slévače Miroslava Šabaty, který byl v 50. letech 20. století nuceně zařazen do pomocných technických praporů (PTP)⚒

Narodil se v Rimavské Sobotě na Slovensku. Jeho otec byl ředitelem hospodářské školy a během své kariéry vystřídal několik působišť. Matka se starala o domácnost a v případě potřeby se i ona zapojovala do vyučování. V roce 1938 se rodina přestěhovala do Opočna, kde Šabatův otec převzal vedení zemědělské školy. Posléze se Šabatovi přesunuli do Liblic u Českého Brodu.  

Miroslav Šabata vychodil tři roky obecné školy v Martině. Ve školní docházce pokračoval v Opočně, aby se posléze přihlásil na rychnovské gymnázium, odkud přestoupil do Českého Brodu. Středoškolská studia ukončil v roce 1949 maturitou. Následně byl přijat ke studiu na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství v Praze. Dne 30. 6. 1950 složil první státní zkoušku, ale nebylo mu dopřáno, aby školu mohl dokončit. Nezískal totiž povolení k odkladu nástupu vojenské základní služby, studium mu bylo přerušeno a jako „politicky nespolehlivý“ byl povolán ke službě ve vojenských pracovních jednotkách. 

Dne 1. 10. 1951 nastoupil vojenskou základní službu u II. PTP Karviná, kde vykonal základní výcvik jednotlivce beze zbraně. Následně byl zařazen na pracoviště dolu Československé armády jako horník v těžbě černého uhlí. Každý den byl pro něj zkouškou odvahy a odolnosti. Zažil četné závaly, drobné úrazy, otřes mozku a vážnější úraz nohy. Dne 24. 9. 1953 mu byla zrušena klasifikace „E“. Jelikož byl přidržen k vykonání výjimečného vojenského cvičení, do civilu byl propuštěn až dne 25. 11. 1953. Ve vojenských táborech nucených prací strávil dlouhých 26 měsíců.

Život mu však nikdy nebyl cizí. Jakmile se vrátil domů, znovu se pustil do práce. Nejprve jako agronom v JZD Liberk, později přešel na pracoviště Kovodružstva v Lipovce, kde ve slévárně prodělal další úraz nohy. Ve volném čase rád cestoval a věnoval se horské turistice. Stále si přitom opakoval své nenápadné motto: „V životě jsem se nenaučil jen rodit a kojit.“