Augustin Nechuta
„Pétépák“ Augustin Nechuta (*4. 2. 1930 - †13. 6. 1991)
Připomínáme si životní osudy pekaře Augustina Nechuty, který byl v 50. letech 20. století nucen sloužit v pomocných technických praporech (PTP)⚒
Pocházel ze živnostenské rodiny, která provozovala parní pekárnu v Rájci-Jestřebí. Šíře jejího provozu umožňovala poskytovat obživu nejen rodině, ale i několika dělníkům z blízkého okolí. Jelikož Nechuta chtěl pokračovat v rodinné tradici, učil se oboru na učňovské škole v Letovicích a Základní odborné škole potravní v Brně. Jeho profesní dráha byla brzy po převzetí moci komunisty přerušena a o Nechutu se začala zajímat vojenská správa. V rámci odvodního řízení byl příslušnou komisí okresního vojenského velitelství v Blansku označen jako osoba „politicky nespolehlivá“ s určením pro službu ve vojenských pracovních jednotkách.
Dne 15. 4. 1951 nastoupil vojenskou základní službu u 59. PTP Bílina, kde vykonal základní výcvik jednotlivce beze zbraně. Následně byl zařazen jako pracovník na pracoviště výstavby objektů jako stavebník. Dnem 14. 4. 1953 měl být po dvou letech služby propuštěn do civilu, jelikož odsloužil branným zákonem stanovenou délku vojenské základní služby. Neprodleně byl ale povolán k vykonání výjimečného vojenského cvičení, a tak se mu vysněný odchod mimo činnou službu oddálil. Poté, co mu byla zrušena klasifikace „E“, byl dne 25. 11. 1953 propuštěn do civilu. Ve vojenských táborech nucených prací strávil dlouhých 31 měsíců.
Po nedobrovolném ukončení provozu pekárny jeho rodičů nastoupil jako dělník v pekárně v Blansku, kde pracoval až do odchodu do důchodu. Při zaměstnání si doplnil vzdělání dálkovým studiem na Střední škole pro pracující v Brně. Svůj volný čas věnoval rodině, chovu drobného hospodářského zvířectva a především své největší zálibě – chovu poštovních holubů, s nimiž se účastnil dálkových závodů.
Vojenská služba u PTP zanechala u mnohých „pétépáků“ šrámy na duši, a tak i Augustin Nechuta o ní nerad hovořil, a proto je při koncipování jeho příběhu k dispozici nemnoho údajů. Přesto je důležité jeho osud připomínat – jako svědectví o perzekuci v nelehkých dobách komunistické totality.
