Vladimír Koníček

„Pétépák“ Vladimír Koníček (*25. 5. 1930 - †9. 12. 1986) 

Přibližujeme životní příběh zemědělce Vladimíra Koníčka, který byl v 50. letech 20. století nucen sloužit v pomocných technických praporech (PTP)⚒

Narodil se ve Svobodných Dvorech u Hradce Králové do tradiční zemědělské rodiny, která po generace hospodařila na sedmnácti hektarech půdy. Dětství a mládí prožil v prostředí každodenní práce na statku, které formovalo jeho vztah k půdě, odpovědnost i smysl pro poctivou práci. Po absolvování měšťanské školy pokračoval ve studiu na dvouleté zemědělské škole, aby se mohl plnohodnotně zapojit do péče o rodinné hospodářství a navázat na práci svých rodičů.

Zásadní zlom do jeho života však přinesla násilná kolektivizace zemědělství, která tvrdě dopadla i na jeho rodinu. Samostatné hospodaření jim bylo znemožněno, rodina byla vystěhována a jeho otec uvězněn. Tato zkušenost se stala určujícím momentem nejen pro jejich další osudy, ale i pro jeho vlastní životní dráhu.

V rámci odvodního řízení byl příslušnou komisí okresního vojenského velitelství označen jako osoba „politicky nespolehlivá“ s určením pro službu ve vojenských pracovních jednotkách. Významnou roli v tomto rozhodnutí sehrál posudek Krajského velitelství StB v Hradci Králové, podle něhož se Koníček „nezapojil do budovatelského úsilí a neměl kladný poměr k lidově demokratickému zřízení“.  

Dne 1. 10. 1951 nastoupil vojenskou základní službu u IV. PTP Orlová, kde vykonal základní výcvik jednotlivce beze zbraně. Následně byl zařazen jako horník v těžbě černého uhlí ve složitých pracovních podmínkách. Všechny tyto okolnosti přispěly k tomu, že onemocněl těžkou žloutenkou. Dlouho nebyl správně léčen a jeho stav se postupně zhoršoval. Několik měsíců pak strávil v nemocnici, než byl na návrh Vojenské nemocnice v Ružomberoku propuštěn dne 24. 6. 1952 do civilu.  

Poté nastoupil jako kombajnér do Státního statku v Černilově, aby po několika letech přešel do Strojní a traktorové stanice Dobruška. Svou kariéru ukončil v podniku Meliorace Jaroměř. Přes nepříznivé okolnosti zůstal celý život pracovitým a spolehlivým člověkem, který se snažil obstát bez ohledu na křivdy, jež mu byly způsobeny. Ve volném čase nacházel únik a radost v plavání a stanování, tedy v činnostech, které mu poskytovaly pocit svobody a vnitřního klidu. 

Zemřel po dlouhém boji s těžkou nemocí. V rámci restitucí se jeho rodině podařilo získat zpět zemědělský majetek. Na navrácené půdě dnes jeho potomci hospodaří v duchu ekologického zemědělství, čímž navazují na přerušenou rodinnou tradici a dávají její historii nový smysl.