Jiří Růžička

„Pétépák“ Jiří Růžička (*26. 7. 1929 - †26. 3. 2022) 

Připomínáme si životní osudy zemědělce Jiřího Růžičky, který byl v 50. letech 20. století nucen sloužit v pomocných technických praporech (PTP)⚒

Narodil se v Praze do zemědělské rodiny, která hospodařila ve Slivenci u Prahy na rozsáhlejším pozemkovém majetku o výměře 85 hektarů. Po válce vystudoval Vyšší hospodářskou školu v Poděbradech, kterou v roce 1949 ukončil maturitou. Na Vysokou školu zemědělskou v Brně nebyl z kádrových důvodů přijat. Jelikož zemědělskou usedlost obhospodařovanou rodinou Růžičkových převzaly Československé státní statky n. p., stal se Růžička na dosavadním majetku pouhým zaměstnancem. Z politických důvodů byl s ním nakonec v roce 1950 rozvázán pracovní poměr a celá rodina se musela vystěhovat do sousední vesnice. V těžké osobní situaci se o něj začala zajímat vojenská správa. V rámci odvodního řízení byl příslušnou komisí okresního vojenského velitelství označen jako osoba „politicky nespolehlivá“ s určením pro službu ve vojenských pracovních jednotkách. 

Dne 1. 10. 1951 nastoupil vojenskou základní službu u 52. PTP Svatá Dobrotivá. Po vykonání základního výcviku jednotlivce beze zbraně byl zařazen na pracoviště výstavby armádních objektů. Dne 19. 4. 1953 byl přemístěn k 66. PTP Bílina, kde opětovně prováděl dělnické práce na stavbě. V hodnosti vojína následovalo jeho převelení k 68. PTP Komárno. I na jižním Slovensku v posádce Rača nebyl Růžička ušetřen od manuální práce na stavbě. Dne 5. 4. 1954 byl konečně po zrušení klasifikace „E“ propuštěn do civilu. Po návratu do běžného života Růžička obtížně sháněl zaměstnání, nakonec se musel živit jako dělník a komunistický režim ho nadále perzekvoval. Získané vědomosti mohl zúročit až po roce 1989, kdy působil ve funkci ředitele Ústředí lidové umělecké výroby.