Karel Blahout
Karel Blahout (nar. 28. 1. 1915 v Nezdicích, část Zaluží) po válce hospodařil v blízkosti státních hranic na Šumavě v malé obci Červená u Kašperských Hor č. p. 38 jako malorolník se svou manželkou Annou a měl zde i malý hostinec. Politicky se projevovala jeho hluboká křesťanská víra, která vedla i k členství v Lidové straně. Po komunistickém puči v únoru 1948 spolupracoval s Dr. Mrkvičkou z Prahy, od kterého přebíral instrukce a začal pomáhat s přechodem státní hranice ohroženým osobám, neboť podrobně znal terén šumavských hvozdů. Od září 1948 až do konce roku 1949 pomohl celkem devíti osobám k útěku na Západ. Mezi nimi byl např. hrabě Otakar Lobkowicz. Karel Blahout všechny zájemce o život ve svobodném světě bezpečně dovedl ke státní hranici, některým z nich také poskytl kompas s osvětlením pro lepší orientaci v terénu.
Zatčen byl 1. 4. 1950 ve svém domě v obci Červená, odvezen do NVÚ Pankrác a zde vyslýchán a držen v samovazbě až do 27. 12. 1950, kdy byl pro zločin velezrady odsouzen společně s Dr. Václavem Mrkvičkou k trestu odnětí svobody na 10 let včetně propadnutí celého majetku a ztrátě čestných práv občanských na dobu dalších 8 let. Po odsouzení byl převezen do NVÚ Ostrov nad Ohří k třídění uranu v neblaze proslulé tzv. Věži smrti. Celý výkon trestu pracoval s uranovou rudou, mimo třídění i těžil uran v dole Barbora v Jáchymově, několik měsíců i v Příbrami. Z vězení byl podmínečně propuštěn v červenci 1955. Poté pracoval jako lesní dělník, aby nemohl svými politickými názory ovlivňovat veřejnost.
V létě 1969 podal ke Krajskému soudu v Plzni podnět na přezkoumání svého rozsudku s odůvodněním, že během vyšetřování v roce 1950 mu nebyla umožněna řádná obhajoba. Na počátku sedmdesátých let, v období tzv. normalizace, vzal svůj návrh zpět, z důvodu tlaku komunistických funkcionářů na možnost budoucího studia nadaných dcer, které neměly jinou šanci než jít do učebního oboru. Soudní rehabilitace se tak dočkal až po změně politických poměrů soudním usnesením z listopadu 1990.
Své vzdělání na Německé obchodní akademii v Písku mohl uplatnit až od roku 1972, kdy byl zaměstnán jako správce hradu Kašperk a proslavil se jako nezapomenutelný vypravěč historie hradu i Šumavy. Jeho zdraví bylo podlomené těžkou a nebezpečnou prací s uranem a po sedmdesátce ho postihla těžká mrtvice. Zemřel dne 8. 3. 1993 na selhání srdce v Sušici, kde je i pohřben.
