Milada Horáková

Z dramatického životního příběhu Milady Horákové je dnes nejznámější jeho závěrečná etapa. Posledních devět měsíců, vymezených jejím zatčením a justiční vraždou dne 27. června 1950, již si dnes připomínáme jako Den památky obětí komunistického režimu. Doba, kdy Milada Horáková v bezvýchodné situaci naposledy prokázala své mimořádné osobní kvality. Její podíl na protikomunistické činnosti naopak zůstává neprávem opomíjen.

Byla to právě Milada Horáková, kdo zprostředkoval bývalému ministru zahraničního obchodu Hubertu Ripkovi klíčový kontakt na Josefa Ševčíka, kterého poznala jako spolehlivého člověka během jejich společného parlamentního působení. Ševčík ve své usedlosti v Újezdci na Klatovsku poskytl Ripkovi úkryt před tím, než dne 26. dubna 1948 s francouzskou pomocí přeletěl v malém letadle nebezpečnou západní hranici. Státní bezpečnost přitom Ripku v Praze dlouhodobě sledovala. Jeho úspěšný odchod do exilu proto nemohla vyhodnotit jinak, než jako své velmi nepříjemné selhání. Milada Horáková zůstala s Ripkou ve spojení až do léta 1949.

Prostřednictvím tajných zásilek informovala jeho i celé exilové vedení o domácí situaci. Vzkazy ze zahraničí vyřizovala předúnorovým národním socialistům, především pak v rámci neformální skupiny, která je označována jako „šestka“. Na schůzce, která proběhla v září 1948 ve Vinoři, seznámila s těmito zprávami také zástupce dalších demokratických stran.

Dalekosáhlé společenské změny vnucené komunisty nepovažovala Milada Horáková za udržitelné. Spoléhala na nepřijatelnost této ideologie pro většinu národa. Věděla, že plán první pětiletky není proveditelný. Věřila, že se v součinnosti se Západem nakonec podaří prosadit svobodné volby.

Společný postup demokratických sil proti komunistické totalitě, který prosazovala Milada Horáková, nebyl v letech 1948–1949 přijímán pouze s jednoznačnou podporou. Někteří radili takticky vyčkávat na příhodnější chvíli. Mnozí pro takové riskantní snahy nenašli dostatek odhodlání. Lákavá cesta ústupků a kompromisů vedla v lepším případě k podání přihlášky do KSČ, v tom horším k podpisu spolupráce se Státní bezpečností.

V padesátých letech nebyl zárukou přežití žádný z uvedených postojů. K trestu smrti byli na základě vynucených doznání odsuzováni také ti, co se ve skutečnosti do odboje z různých důvodů nezapojili. Zločinný režim takto likvidoval dokonce i své ochotné přisluhovače. Právě tato okolnost se jeví z hlediska posuzování odkazu Milady Horákové jako zásadní. Jednoznačně potvrzuje správnost jejího rozhodnutí. Tváří v tvář zlu, které míří proti samé podstatě lidské důstojnosti, není lepšího východiska než aktivní vzdor.