Otomar Malíř
Rodina Otomara Malíře (nar. 15. 9. 1923 v Prostřední Suché, která je dnes součástí Havířova) se na začátku druhé světové války přihlásila k německé národnosti a mladý Otomar byl jako voják wermachtu přidělen k jednotkám Afrikakorps. Jak později vzpomínal, počítal s tím, že při vhodné příležitosti dezertuje. Vzal si proto s sebou československé vysvědčení, aby měl nějaký důkaz, že není rodilým Němcem a do wehrmachtu narukoval z donucení. Příležitost se naskytla po 13. 5. 1943, kdy německá vojska kapitulovala v severní Africe a Otomar Malíř se mohl přihlásit k Britům. Následně sloužil v I. československé samostatné obrněné brigádě jako tankista. Po vylodění spojeneckých vojsk v Normandii se mimo jiné účastnil bojů u francouzského přístavního města Dunkerque.
V roce 1946 byl Otomar Malíř přijat k ČSD jako úředník traťové stavební správy v Kolštejně a stal se rovněž členem místního národního výboru za Československou stranu národně socialistickou. V roce 1947 získal statut účastníka národního boje za osvobození dle zákona. č. 255/1946 Sb.
S komunistickým pučem se nesmířil a v roce 1953 založil protirežimní skupinu s názvem Oblastní sdružení partyzánských oddílů (OSPO), do které postupně zapojil několik svých přátel. Hlavní činnost OSPO se soustředila na výrobu a distribuci protikomunistického zpravodaje s názvem Nové Československo, kterého vyšlo několik čísel. Prostřednictvím dopisů odeslaných do zahraničí se Otomar Malíř rovněž pokoušel navázat bližší kontakty s Rádiem Svobodná Evropa a s Radou svobodného Československa, což se mu ovšem nepodařilo.
StB Otomara Malíře a jeho společníky zatkla v červenci 1955. Při domovních prohlídkách pak zabavila část jejich protirežimní produkce. Rozsudkem Vyššího vojenského soudu v Trenčíně ze dne 7. 2. 1956 byl Otomar Malíř v rámci skupinového procesu odsouzen pro velezradu v souběhu se sabotáží k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let. Z vězení byl podmínečně propuštěn až 14. 4. 1964.
Návrat svobody a demokracie do Československa přinesl Otomaru Malířovi nejen zaslouženou soudní rehabilitaci, ale i uznání jeho postojů v době totality. V roce 2002 se z titulu účasti na druhém odboji stal válečným veteránem ve smyslu zákona č. 170/2002 Sb. V roce 2013 pak obdržel ze strany ministerstva obrany ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011 Sb. Zemřel dne 31. 8. 2016.
